Z ostrova Don Det jsme vyrazili uz v osm rano privozem na pevninu. Pak jsme asi dve hodiny cekali na zastavce na autobus. Dali jsme si k tomu paradni francouzske bagety s asijsou naplni (doufam, ze takove veci budou aj v Kambodzi). Mysleli jsme, ze cekame na jeden bus, ktery nas preveze pres hranice az do kambodzskeho hlavniho mesta Phnom Penh, to jsme se ale spletli...

Z Indociny jsme pred tremi lety zazili akorat prechod pres hranice z Vietnamu do Kambodze, ktery probihal naprosto bez problemu. Laosko-kambodzsky prechod se s tim nedal ale vubec srovnat. Pripadali jsme si jak opravdovi uprchlici. Na prazdnem hranicnim prechode jsme museli platit za vystup z Laosu, za lekarskou prohlidku, ktera spocivala ve vyplneni formulare a zmereni teploty (z neklimatizovaneho minibusu a s okolni teplotou asi 50 stupnu Celsia jsem musela mit aspon 39 😀). A pak 30 dolaru za vizum plus samozrejme par dolaru navic. Na jednom okenkovem pasmu se dokonce stala legracni prihoda. Do jednoho okynka jsme dali pas, vyzvedli jsme si ho u okynka vedle a kdyz jsme byli u dalsiho okynka a tvarili jsme jako Asterix v pribehu Herkulovske ukoly pro Asterixe 😤, byl tam nepochpitelny napis a k tomu dopsano od dalsiho vyrizeneho turisty propiskou “WTF”😄. Na hranicich jsme stravili aspon hodinu, vubec jsme nechapali co po nas kdo chce a spousta zamestnancu tam jen tak “zevlila”, jak je vlastne asijskym zvykem.

Po uspesnem vyrizeni viz jsme na hranicich tedy prestoupili do dalsiho minubusu v hroznem stavu. Dorazili jsme az do mesta Stung Treng, kousek od hranic. Presunuli nas do dalsiho minibusu. Jeli jsme vyzvednout par pribuznych ridice a nejake nadobi a brambory, nebo co to bylo. Ve meste Kratie jsme zase museli prestoupit. Asi 17 lidi se nacpalo do 15 mistneho minibusu bez klimatizace (na tuhle cestu padl vic jak jeden kinedryl). Na jednom sedadle dokonce v jednu chvili sedeli tri asiate. Zavazadla se pochopitelne do nakladoveho prostoru nevlezla. A my, zapadni turisti jsme se zase podivili nad asijskou vynalezavosti.

Cesta dal probihala katastrofalne. Porad jsme zastavovali a nejaci lide vystupovali a nastupovali. Jeden postarsi belossky parecek uz se celkem rozcilil: “Jestli je to jako rodinne auto nebo bus, za ktery jsme zaplatili 20 dolaru?!?”. Korunu tomu dodal ridic, ktery nas s trihodinnovym zpozdenim vysadil na okraji Phnom Penhu. A my, turisti ze zapadu, jsme uz byli pekne rozcileni, zaplatili jsme si cestu do centra na autobusove nadrazi. Ridic ale evidentne nevedel, kde to vubec je. Po tom, co pochopil, ze se z minibusu nehneme, museli jsme ho do centra navigovat.

Byli jsme zpruzeni a hladovi. Stesti, ze to v Phnom Penhu tak zilo a dali jsme si jeste paradni pivo a hamburger od mistniho americana.